Jak waldorfská pedagogika v ČR začínala

Vzpomínky Tomáše Zuzáka

Jaké pohnuté pocity to byly! Já, pražský rodák, jsem se po 21 letech emigrace poprvé díval v létě 1989 z rakouské rozhledny přes hranici do své vlasti. Jako hosté Dr. Alfreda Baura jsme trávili nedaleko českých hranic dovolenou. Viděl jsem tam v dálce lidi. Ptal jsem se s pohnutím, jestli pod komunismem trpí, jak se jim asi daří a co si myslí. V této situaci jsem si poprvé uvědomil, kolik bolesti jsem v sobě i já celou dobu emigrace potlačoval.

Potom přišel 17. listopad 1989 a pád železné opony. Radost, naděje a pocit svobody, které jsem tenkrát zažíval, se dají slovy těžko vyjádřit. Hned po sametové revoluci a ustanovení nové vlády 10. 12. 1989 hlásil můj otec z Prahy, že nový ministr školství Milan Adam projevil v mediích otevřenost pro nové pedagogické impulzy ze zahraničí. Přesvědčen o důležitosti waldorfské pedagogiky pro budoucnost, cítil jsem se osloven. Byl jsem tenkrát třídním učitelem, neměl síly nazbyt, měl tři děti, málo peněz a skoro žádny volný čas. Obával jsem se, jestli to na mne není příliš velký úkol. Rozhodl jsem se přesto ministrovi odpovědět. Věděl jsem ale, že by se soukromou osobou asi těžko zabýval. Navštívil jsem proto svého bývalého seminárního učitele, vedoucího pedagogické sekce Svobodné vysoké školy pro duchovní vědu v Dornachu, Dr. Heinze Zimmermanna. Nabídli jsme ministrovi školství seznámení s waldorfskou pedagogikou pod hlavičkou vysoké školy. K dopisu jsme přiložili i knihu o této pedagogice.

Ministr Adam nás skutečně pozval k rozhovoru. Nakonec jsem však jel v lednu 1990 do Prahy sám. Jednal jsem s ním a posléze s jeho náměstkem Dr. V. Vránou, zodpovědným za základní vzdělávání a střední školy. Vzpomínám si, jak jsem mu vykládal o vyučování eurytmie a předváděl mu eurytmicky jeho jméno. To se mu asi tak líbilo, že se pro věc nadchnul. V dubnu téhož roku nás pak   navštívil  doma ve švýcarském Schaffhausenu. Objížděli jsme spolu waldorfské školy v okolí a navštěvovali je. Padli jsme si tak do oka, že se přátelsky stýkáme dodnes. Na základě jeho pozitivní zprávy bylo ministerstvo ochotno waldorfskou pedagogiku umožnit – nikoli ji však organizovat a nést. Akceptace „shora“ se ukázala později jako důležitá. Posluchači přednášek o waldorfské pedagogice totiž často namítali: Je to krásná věc, ale kdo to zastřeší, kdo dovolí u nás takto vyučovat?

Během mého lednového pobytu v Praze Jana Mildeová a Dr. Zdeněk Váňa, pozdější generální sekretář Antroposofické společnosti v ČR, založili 21. 1. 1990 v Rytířské ulici ‚Spolek přátel waldorfské pedagogiky‘. Na zahajovací přednášce jsem hovořil na téma ‚Co je to waldorfská škola‘. Spolek pak organizoval mé přednáškové cykly v letech 1990-1992 o waldorfské pedagogice v Praze, Příbrami, Plzni, Písku, Jičíně, Semilech, Pardubicích, Brně, Olomouci, Ostravě a Bratislavě.  Zde dva letáčeky  Přednáškový cyklus 1990přednáškový cyklus 1991. Přespával jsem v rodinách pořadatelů. Mohl jsem tak navázat mnoho přátelských vztahů se vzácnými lidmi. Často se tenkrát hostitelé v malých bytech uskrovňovali. Vzpomínám si, jak manželé Samcovi v Písku postoupili mé ženě a mně svou ložnici. Současně je navštívila jejich starší dcera s rodinou: všech sedm lidí se tísnilo v druhém zbývajícím pokoji bytu a také tam spalo! Začátky waldorfského hnutí v jednotlivých městech tak stavělo na iniciativě, nasazení a obětavosti mnoha lidí.

Na založení ‚Spolku přátel waldorfské pedagogiky‘ v lednu se „náhodou“ dostala i studentka pedagogiky I. Zejdová. Po několika dnech zorganizovala přednášku na pedagogické fakultě v Praze. Hovořil jsem tam o nutnosti vytvářet v dítěti základní morální vzory. Za příklad jsem vzal postavu krále v pohádkách: svým zlatým, dobrotivým myšlením, jehož symbolem je královská koruna, je sice vládcem, ale současně nehlubším a nejvěrnějším služebníkem svého lidu. Nezapomenu na zjevný zmatek v duších studentů. Hleděli na mne, jako kdybych k nim přišel z jiné planety. Pojem „vládce“ měli spojený se zážitkem útlaku a strachu.

Přednáškové cesty a pozdější vzdělávací kurzy vyžadovaly finanční prostředky, spolupracovníky a volný čas. To mohla zajistit jen širší skupina lidí. Z toho důvodu jsme 19. 3. 1990 založili ve Švýcarsku ‚Spolek pro podporu waldorfské pedagogiky v Československu‘. Na založení se podílel již zmíněný Zdeněk Váňa a dále Richard Grob, generální sekretář Antroposofické společnosti ve Švýcarsku. Umělecky byla slavnost orámována vystoupením známého českého cellisty Marka Jerie. Ze soukromých prostředků přispívalo pak více než 100 švýcarských přátel na vzdělávání v České republice, a to zejména na cestovní výlohy a tisk publikací. K tomu mne Rada města Schaffhausen uvolňovala po dobu dvou let několik měsíců ročně z vyučování, abych mohl rozšiřovat waldorfskou pedagogiku „na nyní již svobodném Východě“. To byl velkorysý dar a příspěvek Švýcarů pro obnovu pedagogiky v ČR.

Začátek devadesátých let se stal nejintenzivnějším časem mého života. K tomu příklad: V sobotu jsem ještě do 11 hodin vyučoval ve škole v Schaffhausen, odpoledne letěl do Prahy, setkal se tam s ostatními zahraničními vyučujícími ze Švýcarska a Německa na Václavském náměstí pod sochou sv. Václava, odjel s nimi na místo kurzu a večer již zahajoval týdenní seminář pro učitele. Některé vyučující jsem poznával až na místě, protože na osobní seznámení před seminářem prostě nebyl čas. Zpět domů jsem se dostal za dva týdny v neděli večer, snažil se vžít zpět do rodinného života, hovořil s učitelkou, která mezitím vedla mou třídu, a v pondělí ráno stál před žáky. Doma na mne čekaly dopisy lidí hledajících pomoc při vyjednávání hospitací ve Švýcarsku, se studiem waldorfské pedagogiky anebo se zakládáním iniciativ. K tomu bylo nutno překládat texty a průpovědi. Během dvou let jsem vlastně jenom pracoval a spal – a zestárl o 5 let. Bez obětavé pomoci mé ženy Aničky by to nikdy nebylo možné. Doma ve Švýcarsku hostila hospitanty, starala se o děti a ještě k tomu založila spolu s Dr. Alfredem Baurem ‚Školu chirofonetiky v ČR‘. Uskrovňovaly se i naše tehdy dospívající děti, když postupovaly svůj pokoj hostům. Také nám pomáhalo, že vyučující mohli přespávat v bytě mých rodičů v Praze.

S Alfredem Baurem a s mojí ženou jsme se o velikonocích 1990 snažili navázat na kořeny českého národa. Navštěvovali jsme místa spojená s jeho duchovní minulostí. Jeli jsme též na Karlštejn. Posvátně naladěni jsme procházeli vesnicí nahoru k hradu. U místní školy nás čekal šok: v oknech tříd byly vylepeny velké obrazy Mickey Mouse! Nově nabytá svoboda otevírala místo pro cokoli. Uvědomili jsme si, jak je důležité, abychom v této fázi nadšení a současně chaotického dění nabízeli hodnoty které, dlouhodobě obstojí.

Byla to bouřlivá doba. Po dvě generace zadržované síly se eruptivně uvolňovaly. Touha po obnově byla veliká. I u mne propukla silná touha přinést vlasti něco dobrého. Jako waldorfský učitel ve Švýcarsku jsem se často sám sebe ptal, jaký má můj pobyt v cizině smysl. Mluvit v cizím jazyku, být po dobu 22 let cizincem není lehké. Na druhé straně jsem měl ale možnost se seznámit s výkvětem české emigrace, například s Přemyslem Pitterem, a hlavně seznámit se s nejvyšší pro mne hodnotou svobodného světa: s duchovní vědou Rudolfa Steinera a s jejím praktickým využitím. Takto obohacen jsem se snažil přinést něco zpět.

 Ale překážky doma byly veliké. Heinz Zimmermann žádal ode mne vysvětlení následujícího zvláštního úkazu mezi českými antroposofy. Hojně ho v Goetheanu v Dornachu navštěvovali. Skoro každý se prý vyjádřil ve smyslu: ‚Já jsem z toho a z toho města. Možná, že Vás navštíví z našeho města i ten a ten. Dejte si ale na něho pozor, není to pravý antroposof. Reprezentantem antroposofie a kontaktní osobou bych měl být já.‘ - Za doby komunistického útlaku se antroposofové scházeli tajně v malých skupinách. Vyvinuli hlubokou spiritualitu. Chyběla sociální praxe. Tu jsem si uvědomil, jak rozdrásaná je duše národa a jak bude obtížná cesta uskutečňování waldorfské pedagogiky, i přes veliké nadšení z nabyté svobody. Budu schopen současně pomáhat různým, i mezi sebou znepřáteleným skupinám?

 

První vzdělávací seminář pro učitele

Tehdejší místopředseda Okresního národního výboru v Písku, Ing. Karel Samec, zařídil v blízkosti ležící ozdravovně na Štědroníně ubytování pro dvakrát 25 účastníků prvního dvouletého waldorfského kurzu. Vyučování bylo zahájeno 23. 8. 1990. Studium obnášelo 5 týdnů v roce.  Pod vedením T.Zuzáka se na něm podíleli vyučující hlavně ze Švýcarska, z Německa a Holandska. Pořádání kurzu vycházelo z osobní iniciativy a na vlastní náklady několika jedinců. Nebylo "zastřešováno“ žádnou institucí ze shora, tak jak to asi nejlépe odpovídá Švýcarské tradici osobní zodpovědnosti. Pro některé angažované osobnosti v tuzemsku to bylo těžko pochopitelné. O to více si jí ale jiní vážili.  Několik účastníků studia se angažuje ve waldorfské pedagogice do dnes. Patří mezi ně Petra Choťeborská, Břeťa Kožušník, Prof. Hana Lukášová, Ludmila Mildeová, Rosťa Riško,  Jana Stránská, Jana Vášová, Emilie Vítková, Daniela Votavová,  Ivana Zejdová a jiní (viz fotografie).  

 

 


 

Zakládání waldorfských škol

Absolventi kurzu 1990-1992 ve Štědroníně se podíleli na založení prvních waldorfských škol v Písku (1990), Příbrami (1991), Ostravě (1991) a Pardubicích (1991). Učitelé se zdokonalovali takříkajíc „za pochodu“. Postupně byly překládány pedagogické knihy a texty k vyučování. Úspěšné založení škol v tak rychlém tempu bylo možné díky dynamické revoluční náladě doby. Nové iniciativy měly tenkrát u úřadů  dveře otevřené.  Na druhé straně však ani učitelé ani rodiče a zakladatelé často neměli hlubší vhled do podstaty waldorfské pedagogiky, ani potřebnou zkušenost v mezilidských vztazích. Tím docházelo k rozepřím v iniciativách bez průhledné hierarchické struktury.

I pro učitelky waldorfských mateřských škol byly pořádány semináře již na začátku devadesátých let za podpory vyučujících hlavně z Německa a Holandska. Následně byly zakládány mateřské waldorfské školy po celé zemi. Rozšíření waldorfské pedagogiky napomohla i ‚Škola chirofonetiky‘ v Písku. Moje žena ji vedla a oba jsme v ní vyučovali. Na začátku měla na sto zapsaných studentů. Karel a Mirka Samcovi ji obětavě organizovali.

Zpětně se dívám s povděkem na 25letou seminární činnost v této zemi a na počáteční události. Nikdy předtím ani potom jsem nezažil takovou dynamiku času, umožňující tolik změn. Tehdejší kvalita doby nadšení a otevřenosti snoubená s obětavým nasazením mnoha lidí dala vzniknout mnoha školám s dobrým základem, které trvají do dnešního dne. Jejich zrod byl doprovázen porodními bolestmi. A i později procházely krizemi. Ale všechny v sobě nacházely a nacházejí síly obnovy. A to je to nejdůležitější. Tenkrát si asi nikdo nedovedl představit, že o 25 let později bude waldorfské hnutí tak veliké, jaké dnes je.

Dr. Ing. Tomáš Zuzák, Vedoucí waldorfského semináře Praha

 

Vzpomínky Hany Lukášové

V roce 1990 přišli za mnou studenti Pedagogické fakulty v Ostravě s otázkou, zda něco vím o waldorfské pedagogice, s níž se seznámili v Praze na přednášce Dr. Zuzáka a jež je zaujala. Když jsem jim odpověděla, že nic nevím o této pedagogice, pozvali mě k účasti na studiu, které mělo být zahájeno ve Štedroníně. Kurzu se tehdy účastnili studenti, učitelé ze základních škol i někteří učitelé pedagogické fakulty. Tak vzniklo v Ostravě první kooperující společenství, které se v roce 1991 v rámci studia také ocitlo na stáži ve švýcarském Bernu a mohlo se účastnit pozorování výuky v několika nejstarších waldorfských školách. Studium i praxe v zahraničí vyvolávaly celou řadu pedagogických otázek, které se týkaly waldorfské pedagogiky i školy. Vznikaly první srovnání a hlavně otázka, zda by bylo možné v českých podmínkách, konkrétně v Ostravě, založit waldorfskou školu, která je pozorná k vývojovým možnostem každého žáka. Ještě na zpáteční cestě ze Švýcarska padlo v zakládajícím týmu rozhodnutí, že se o to pokusíme.

V hospitačním týmu ve Švýcarsku byl tehdy přítomen i pan prof. PhDr. Lumír Ries, CSc., který se rozhodl založit na pedagogické fakultě v Ostravě ‚Ústav pro svobodné alternativní školství‘. Ústav navázal spolupráci s pražskou pedagogickou fakultou a s prof. PhDr. Zdeňkem Helusem. Obě fakulty dohodly spolupráci s prof. Stefanem Leberem, který působil na waldorfském učitelském semináři ve Stuttgartu. Profesoři podali společný projekt Tempus s názvem ‚Učitelské vzdělávání a pedagogika jako evropský úkol‘. Projekt byl zaměřen na budoucí možnosti učitelské přípravy pro waldorfské školy v českých podmínkách, navazující na studium ve Štědroníně.

V autobusu z Bernu byla také paní učitelka Mgr. Vladimíra Holmanová, která se rozhodla, že by se v Ostravě stala první třídní učitelkou v budoucí první třídě. Z uvedeného důvodu byli osloveni všichni rodiče zapsaných dětí do první třídy Základní školy na ulici Ostrčilova na školní rok 1991/1992. Beseda pro rodiče byla spojena s přednáškou pana učitele Luboše Vrby z Písku (také student štědronínského kurzu), který už rok učil první třídu na tamější waldorfské škole. Přiblížil rodičům specifika výuky ve waldorfské škole a doprovázel svůj výklad ukázkami z epochových sešitů žáků. Na uvedeném setkání se přihlásili rodiče první waldorfské třídy, kteří začali vyjednávat se zřizovatelem a hygienou o možnostech zahájení výuky v prostorách školní družiny. Vše se zdařilo, a tak bylo možné v září 1991 zahájit výuku. Setkávání s rodiči budoucí školní třídy se ujala Dr. Renáta Mecnerová, která také vyšla ze štědronínského studia. Pořádala besedy s rodiči a odpovídala na řadu otázek, které vznikaly k jinakosti organizace i výsledků výuky v první a dalších třídách waldorfské školy. Výuku monitorovala od začátku Dr. Karla Stojanová, která dlouhodobě dělala pedagogický výzkum v oblasti osvojování čtenářské gramotnosti. Výsledky žáků v této oblasti ji nadchly natolik, že odešla z interního úvazku pedagogické fakulty a stala se vyučující v následné první třídě ostravské waldorfské školy, aby sama vše vyzkoušela. Vedla k výzkumu i studenty učitelství.

Tak byly vytvořeny podmínky pro rozvoj Waldorfské základní školy v Ostravě, která se stala také fakultní školou Pedagogické fakulty v Ostravě. Postupně byly vytvořeny podmínky pro praxi budoucích zájemců o waldorfskou pedagogiku z řad studentů i širší pedagogické veřejnosti. Začaly vznikat i první diplomové práce v rámci pedagogického výzkumu waldorfské pedagogiky a waldorfské školy v českých podmínkách a konkrétně v Ostravě. Zkušení učitelé waldorfské základní školy, někteří mnohdy i s dlouholetou pedagogickou praxí, začali vyučovat ve volitelných kurzech pro studenty na Pedagogické fakultě v Ostravě. Mezi nimi byl i pozdější zakladatel Waldorfského lycea v Ostravě Mgr. Břetislav Kožušník, který byl také absolventem prvního kurzu ve Štědroníně.

Velkou pomocí pro rodící se ostravskou waldorfskou základní školu byla mentorská spolupráce Dr. Tomáše Zuzáka, vedoucího prvního štědronínského kurzu waldorfské pedagogiky. Dr. Zuzák vedl podrobné hospitační záznamy a rozhovory se začínajícími učiteli a besedy pro učitelské kolegium školy, kterých jsem měla možnost se osobně účastnit. Patří mu velký dík a úcta za nezištnou a obětavou pomoc, kterou vykonal a stále vykonává.

V Ostravě dne 24. 1. 2015

Prof. PhDr. Hana Lukášová, CSc., Pedagogická fakulta Ostravské univerzity

 

Vzpomínky Rostislava Riška

Když Mgr. Vladimír Nejedlo uspořádal v r. 1990 první přednášky o waldorfské pedagogice v Příbrami a pozval mně, abych si je také přišel poslechnout, byl jsem zvědav, co je na této pedagogice tak zajímavého. Přednáška mne nadchla, ale stín pochybností zůstával. Jo, hezky se to poslouchá, ale jak to vypadá v praxi? Je to také tak úžasné?

Pak přišel první seminář s Tomášem Zuzákem ve Štědroníně a po týdnech prožívání této pedagogiky v každodenní praxi, kdy jsme byli v roli žáků, jsem pochopil, že to je směr, který jsem jako učitel hledal. Zažili jsme zde objevování sebe sama prostřednictvím uměleckých a tvůrčích aktivit, začali jsme tušit, jak by měla výuka vypadat, jaký má být vztah učitele a žáka. Že může být ve škole přátelská atmosféra, jsem zažil při svém setkání s mým velikým pedagogickým i lidským vzorem, paní Doris Nixdorf. Doběhl jsem při semináři malinko později na její hodinu (jak bývá v Čechách zvykem), omlouvám se a paní Nixdorf mi řekla svým laskavým hlasem: „Langsam, Rostislav, langsam. Malen, das ist Therapie.“  (Pomalu, Rostislave, pomalu. Malování je terapie).  Po dvouleté přípravě na kurzech ve Štědroníně přišla - pro nás nečekaná - otázka od Tomáše Zuzáka: „Tak kdy začneme s waldorfskou pedagogikou v našich školách?“ Odpovídali jsme, že je to ještě brzo, že ještě musíme dále studovat. Na to Tomáš řekl: „Waldorfská pedagogika je studium na celý život, ale teď je třeba s odvahou začít!“ A tak rok po otevření první Svobodné školy v Písku s waldorfskou pedagogikou jsme v r. 1991 otevřeli školu i v Příbrami. Mohu říci, že to byly moje nejkrásnější kantorské roky, kdy to, o čem jsme se dozvídali v teoretické přípravě, se nám potvrzovalo v praxi. Během těch mnoha let jsem poznal obrovskou spoustu nádherných lidí, mezi učiteli u nás i v partnerských školách, mezi rodiči, příznivci waldorfské pedagogiky a také mezi žáky. Ne vždy bylo vše bezproblémové, ale vždy vzrušující a krásné...

Rosťa Riško, dlouholetý ředitel Waldorfské školy v Příbrami